Reflexe vlastní minulosti umožňuje lépe se vyznat v hektické přítomnosti 

Před 54 lety, 22. dubna 1956, zemřel v komunistické internaci československý politik a státník, katolický kněz Jan Šrámek.  V letech 1919 až 1938 byl předsedou Československé strany lidové a od roku 1940 do roku 1945 předsedou československé exilové vlády v Londýně. Co charakterizovalo život a dílo Jana Šrámka? V čem by tento politik mohl být vzorem pro dnešní členy lidové strany křesťanských demokratů?

Š. Ch., litoměřická diecéze

Jan Šrámek, dlouholetý předseda lidové strany, patří bezesporu k největším osobnostem české a československé politiky první poloviny minulého století. Zanechal však stopy i v řadě dalších oblastí společenského života. Především se stal mimořádně úspěšným organizátorem katolického života ve složité době nástupu moderní epochy, kdy se církev musela vyrovnávat s mnoha palčivými problémy. Z jeho portrétu by se neměla vytratit ani etapa jeho kněžského působení formovaná hlubokou a živou vírou moravského venkova. Již od mládí se zároveň zajímal o dělnickou otázku a byl známý svým sociálním cítěním. Tento zájem, ve spojení s přirozenou snahou apoštolovat, ho vedl i do sféry veřejné angažovanosti.

CÍRKEV NA SPOLEČENSKÉM OKRAJI

Pokud hovoříme o jeho působení v politice, musíme přitom uvážit i nepříznivou pozici, v níž se u nás nacházela církev po první světové válce. V prvních letech republiky se totiž katolicismus musel hájit proti obviněním z loajality vůči habsburské dynastii a nedostatečného vlastenectví. Protikatolicky byla naladěna i nemalá část politických elit včetně prezidenta T. G. Masaryka. Souhrou těchto vlivů se církev ocitla na společenském okraji. 

MÍRNIL NAPĚTÍ MEZI CÍRKVÍ A STÁTEM

Typickou Šrámkovou vlastností byla schopnost hledat shodu i v dialogu s názorovým protivníkem a díky tomu se mu podařilo zabránit provedení mnoha opatření v neprospěch církve. Významně se zasloužil také o zmírnění dlouholetého napětí mezi Československem a Vatikánem. Díky němu rovněž lidová strana uspěla v konkurenci s dalšími ideovými proudy a stala se uznávanou složkou stranického spektra. Výstižně ho charakterizovala i úcta k demokratickým principům jednání, které důsledně prosazoval.

VÁHAVÝ A PŘÍLIŠ OPATRNÝ?

Jan Šrámek nebyl jistě jednoduchou osobností a měl řadu oponentů i ve vlastních řadách. Vyčítala se mu váhavost a přílišná opatrnost, která měla podle některých kritiků neblahé následky zvláště před mocenským zvratem v únoru 1948. Jeho zásluhou ale nepodlehla katolická politika myšlenkám na podporu autoritativních hnutí, jak se to ve 30. letech dělo v některých evropských zemích. V době ohrožení republiky na podzim 1938 však svým chováním dokazoval, že rozhodnost mu nechyběla. Stejně odhodlaně vystoupil i proti komunistickým demonstracím během tzv. Rudého dne v létě 1928, kdy jako náměstek premiéra fakticky řídil práci vládního kabinetu. O jeho odvaze svědčí i fakt, že v téměř sedmdesáti letech odešel po nacistické okupaci do emigrace, kde se ve spolupráci s prezidentem Benešem podílel na obnově československé státnosti. Po roce 1945 vystupoval proti třídní nenávisti a apeloval na zachování křesťanských hodnot ve společnosti. Strach nastupujícího komunistického režimu ze Šrámkových schopností (být stmelujícím prvkem exilu) ho přivedl - po pokusu o odchod z vlasti - do ponižujících podmínek internace, kde také zemřel.

ŠRÁMEK MŮŽE BÝT VZOREM I DNES

Ze Šrámkova odkazu vycházela lidová strana v době své existence v totalitním režimu. K tradicím demokratické lidovecké politiky a jejich představitelů se však hlásí i mnozí členové ze současné KDU-ČSL. Reflexe vlastní minulosti a odkazu osobností Šrámkova typu umožňuje lépe se vyznat v hektické přítomnosti. Ani dnešní společenská kultura není křesťanské politice nakloněna - své místo na veřejné scéně si musí obtížně probojovávat. Šrámkovo úsilí proto může i dnes sloužit za vzor při hledání konsensu a smysluplných východisek v rozbouřených politických vodách za předpokladu udržení etických měřítek.

JAROSLAV ŠEBEK,

historik  

Jan  Kubiš

Josef Valčík

* 2.11.1914 Smolina – † 18.6.1942 Praha, Resslova ulice

Zemřel společně s Josefem Bublíkem, Josefem Gabčíkem, Janem Hrubým, Janem Kubišem,Adolfem Opálkou a Jaroslavem Švarcem, kteří se podíleli na přípravě a provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27.5.1942.

Spáchal sebevraždu v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje

Vychodil obecnou školu Smolině a měšťanskou školu v Lačnově. Vyučil se koželuhem ve Valašských Klouboukách.

Vyznamenání a pocty:

- Československý válečný kříž 1939 (3x),
- Československá vojenská pamětní medaile se štítkem F-VB (1944),
- Zlatá hvězda Československého vojenského řádu Za svobodu in memoriam (1949),
- Řád rudé zástavy in memoriam (1968),
- bronzová medaile "Orel zásluze" in memoriam (rozhodnutí Předsednictva Čs. Orla z 2.4.1947)

-plukovník in memoriam s účinností ode dne 30.6.2002 (rozkaz ministra národní obrany ČR č. 72 z 24.6.2002);
od 19.6.2009 čestný občan Valašských Klobouk in memoriam;

Byl členem Čs. Orla.

Po okupaci Čech a Moravy v prosinci 1939 odešel k čs. zahraniční armádě ve Francii. Ve Velké Británii prodělal speciální výcvik a byl zařazen do paraskupiny SILVER A, s níž seskočil v noci z 29. na 30. 12. 1941 na území protektorátu. Když musel na počátku března 1942 na útěku před gestapem opustit Pardubice, odjel do svého rodného kraje na Valašskokloboucko na Moravu. Po velikonočních svátcích v dubnu 1942 mu jeho velitel npor. Alfréd Bartoš vzkázal, aby odjel do Prahy. Parašutista se však cestou rozhodl zastavit u svého bratra Emila Valčíka, který i s rodinou bydlel v Brně v ulici Karla Wawry č. 71 (dnes Havlíčkova). Protože však bratra nezastihl, odebral se na Babákovo náměstí č. 2. (dnes náměstí Míru), kde navštívil mlékárnu Josefa Dvořáka. Ten mu dal nejen najíst, ale také poskytl nocleh. Od roku 1997 tuto skutečnost připomíná pamětní deska.
Josef Valčík se podílel se na přípravě a provedení atentátu na Reinharda Heydricha. Spolu s dalšími šesti čs. parašutisty padl v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Matoděje v Praze dne 18. 6. 1942. V koncentračním táboře Mauthausen bylo 24. 10. 1942 pod čísly 217–230 popraveno 14 jeho příbuzných.

Řád TGM JUDr. Janu Haluzovi

Po našem upozornění, se věnují  br. Janu Haluzovi i oficiální webové stránky Orla,www.orel.cz . Na titulní straně webu najdete odkaz na rozhovor s Janem Haluzou a také vzpomínku br. Kostelky v časopisu Orel 3 / 2008  

 Příběhy třetího odboje

Luděk Navara, Miroslav Kasáček

anotace

O třetím odboji se sice mluví častěji než kdykoli dříve, ale přesných informací je stále málo. Zřejmě i proto je tato kniha tak překvapivá. Ukazuje nejen represi a útlak komunistického režimu, ale především odvážné pokusy postavit se mu na odpor. Čtenář s úžasem pozoruje, jak rozsáhlý tento boj proti nastupující totalitní moci ve skutečnosti byl.

Přinášíme zde tři příběhy protikomunistického odboje. První z nich popisuje osudy členů organizace Orel, kteří se brzy po komunistickém převratu dostali do spárů tajné policie v Uherském Hradišti. V tamním vězení označovaném jako peklo na zemi, kde působil například obávaný Alois Grebeníček, zažili bití i mučení elektrickým proudem. Další příběh představuje odbojovou skupinu Sodan, jejíž mladí členové organizují záškodnické akce — zapalují stohy, stodoly, vyhrožují komunistickým funkcionářům. Bojují tak proti kolektivizaci vesnice, jsou však prozrazeni a zatčeni. Ve třetí části mapují autoři rozsáhlou a prakticky neznámou brněnskou odbojovou skupinu soustředěnou kolem agentů britské tajné služby. Její činnost je imponující: šest vysílaček a organizované přechody hranic. I oni jsou prozrazeni. Jeden z agentů se zachrání útěkem, další v bezvýchodné situaci zvolí sebevraždu.

Podobně jako v předešlé knize této autorské dvojice (Mlynáři od Babic, Host, Brno 2008) ani zde nejsou zaznamenány pouze příběhy těch, kteří akce proti komunistickému režimu přímo organizovali; součástí vyprávění jsou i osudy lidí, kteří sice nehráli v odboji role klíčové, bez nichž by však tyto akce nebylo možno provést a kteří spolu s nejbližšími příbuznými za svou pomoc krutě zaplatili. Jmenovitě jsou zde uvedeni rovněž příslušníci druhé strany — vyšetřovatelé a tajní policisté.

Autoři vyslechli řadu žijících pamětníků, ale publikují zde i dosud veřejnosti zcela neznámé archivní materiály.  

Ukázky z této knihy ve formátu PDF si můžete přečíst  zde

Zájemci o tuto knihu si ji mohou objednat  zde nebo také na tomto  odkazu

20 let od obnovení  Čs. Orla

30. června 2010 uplynulo 20 let, kdy byla manifestačním sjezdem 1990 obnovena činnost Československého Orla.

Při této příležitosti vám nabízíme ke stažení ve form. PDF časopis Orel - mimořádné vydání k manifestačnímu sjezdu Čs. Orla  1990 a také vánoční číslo z r. 1990  

 P. Jan Bula

František Antonín Buchal

František Antonín Buchal se narodil 13. července 1915 ve Vídni. Vzdělání získal na českých školách provozovaných krajanským Školským spolkem Komenský. V roce 1933 maturoval na českém reálném gymnáziu. Již jako student byl zvolen do různých funkcí v krajanských spolcích v Rakousku. Krátce po okupaci Rakouska hitlerovským Německem se zapojil do česko-vídeňského odboje proti nacismu – zejména bojoval v orelské odbojové skupině CURIE. Byl zatčen gestapem a odsouzen do vězení, z něhož byl osvobozenaž po bojích o Vídeň na jaře 1945. Československá vláda ho za jeho zásluhy vyznamenala Československým válečným křížem 1939 a medailí Za chrabrost I. stupně. V květnu 1945 se Buchal podílel na organizování reemigrace vídeňských Čechů do vlasti. Opět začal aktivně působit v čs. Orlu, Klubu čs. turistů, Akademickém spolku, ve Slovanské besedě, Školském spolku Komenský, spolku Jednota sv. Metoděje, Sdružení čs. osvobozených politických vězňů a v Českém srdci. Na sklonku života byl předsedou Menšinové rady české a slovenské větve v Rakousku a prvním předsedou Českého poradního sboru při Spolkovém kancléřství – beiratu. Mezi krajany v Rakousku a v Československém ústavu zahraničním (ČSÚZ) se těšil veliké úctě. Při oslavách 70. výročí založení ČSÚZ v roce 1998 byl krajan Buchal vyznamenán Čestným uznáním za dlouholetou a obětavou činnost. Zemřel 16. dubna 2002.

JOSEF KOLÍNSKÝ - České listy